Biskup Jan Vokál z Říma:

Svědectví Benedikta XVI. burcuje svět

 

 

Hradecký biskup doprovází poutníky na rozloučení se Svatým otcem a sděluje své bezprostřední dojmy:

S věřícími z celého světa se papež Benedikt XVI. rozloučil ve středu 27. února 2013, den před koncem svého pontifikátu. Generální audienci na svatopetrském náměstí ve Vatikánu byl přítomen i královéhradecký biskup Jan Vokál. Událost v něm zanechala velmi hluboké dojmy:

"Svatý otec Benedikt XVI., muž výjimečně svatého života a velký intelektuál, vydává na sklonku svých dnů svědectví, které burcuje svět a promlouvá o velikosti, vznešenosti a kráse neviditelné hlavy církve - Krista. V gestech a v životě jednoho starého člověka nyní můžeme obdivovat a učit se z nich poznávat Pána všeho života a všeho dění.

Na svatopetrském náměstí se dnes statisíce věřících semkly kolem drobného stařečka, aby mu vyjádřily své poděkování a lásku. Za to, že i přes svůj vysoký věk a nemoci vedl Církev ke Kristu. Za to, že byl pokorným, příkladným a věrným nástupcem svatého Petra.

Benedikt XVI. při své poslední generální audienci teologicky zdůvodnil svůj odchod, vysvětlil, že v hluboké modlitbě dostal od Boha světlo, aby se pro dobro Církve, to je tajemného těla Kristova, vzdal úřadu. Je si plně vědom závažnosti a novosti tohoto gesta a zároveň je činí před Bohem v plné vůli a s čistým svědomím. Zdůraznil také, že se nevrací k nějakému pohodlnějšímu nebo soukromému životu, neboť před osmi lety dal jednou provždy úplně všechno Kristu. Celou Církev nyní vyzval, aby se modlila za kardinály během konkláve i za jeho nástupce, a my všichni se k tomu rádi připojujeme.

Benedikt XVI. vždycky věděl, že církev – loďka Petrova – patří výhradně Bohu a vždy podle toho jednal. To jemu i nám dnes dává záruku, že Kristus svoji loďku povede i nadále. Není nebezpečí, že by ji někdy nechal ztroskotat."

+ Jan Vokál

biskup královéhradecký

 

 

 

 

Co do rozpočtu nezahrnul aneb pošetilý inteligent

 

Ježíš vyprávěl tento příběh (Lk 12,16-21): „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: »Co mám dělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,« řekl si, »strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj! « Bůh však mu řekl: »Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? « Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem."

 

Bohatý muž byl inteligentní člověk. Své práci dobře rozuměl. Spočítal si možnosti trhu a měl na zřeteli výkyvy v počasí. Věděl jak dobře investovat. Tu však hovoří k němu Bůh a zmiňuje se o záležitosti, kterou do své kalkulace nezapočítal. Považoval ji za málo důležitou. „Ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši." Boháč vyloučil úvahu o tom, co se stane s jeho duší, až bude stát před Bohem zcela nahá, bez všeho majetku a úspěchu. Člověk, kterého všichni znali jako inteligentního a úspěšného, je v očích Božích hlupákem. On totiž při všem počítání zapomněl na to podstatné - že si jeho duše nežádá jenom majetek a požitek, ale že jednou bude stát před Bohem.

Tento bohatý muž je obraz našeho moderního způsobu jednání. Mnozí lidé si myslí, že když dosáhnou určitých pracovních úspěchů a výkonů, a nashromáždí bohatství, dosáhnou tím zajištěnost, mohou si dopřát i na delší dobu vytoužené požitky a tím dosáhnou štěstí. Tento rozumný člověk nechává Boha Bohem, ale zřejmě je až moc chytrý na to, než aby byl ateistou. Žil však jako „jako by Boha nebylo". Tak nejistými věcmi, jako je existence Boha, se přece nebude nezabývat.

Ale právě v tom se stává přesně to, co do svého rozpočtu nezahrnul.  Z hlubin jeho nenasycené a utiskované duše proniká na povrch nebezpečný výbuch a říká: Ty, blázne, zapomněl jsi sám na sebe, na svou duši a její neuhasitelnou žízeň po Bohu.

Zdánlivě tak rozumný postoj naší doby, který Boha nechává Bohem, aby člověka udělal člověkem, se ukazuje jako krátkozraká pošetilost.

Cílem křesťanské víry je, aby člověk zaslechl Boží oslovení, vnímal volání své duše a znovuobjevil tajemství Boha v její hloubi.

 

Podle Josepha Ratzingera (Benedikta XVI.) z knihy Věřit, doufat, milovat, str. 14

upravil Antonín Brychta

 

 

 

 

5. července je státní svátek, slavíme svátek sv. Cyrila a Metoděje. Kdo vlastně byli tito dva bratři, odkud pocházeli, proč přišli do našich končin a co vše jejich příchod a jejich působení pro naši zem znamenalo a znamená?

 

Sv. Cyril a Metoděj

V roce 2013 si připomeneme 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu.

Oba bratři pocházeli ze Soluně. Město Soluň známe i pod starším názvem Tesalonika a nachází se v Řecku. Cyril, vlastním jménem Konstantin, se narodil kolem r. 827 jako nejmladší ze sedmi dětí. Byl vychován a studoval v turecké Konstantinopoli, kde působil v říšských diplomatických službách. Jeho starší bratr Metoděj byl úředníkem státní správy na území obydleném Slovany, ale kolem r. 840 se stal mnichem a přijal jméno Metoděj.

Na žádost knížete Rostislava přišli v r. 863 oba bratři na Velkou Moravu. Aby jejich mise byla úspěšná, zavedli do bohoslužeb slovanský jazyk, pro který Konstantin vytvořil vlastní písmo a s jeho pomocí přeložil do staroslověnštiny téměř celý Nový Zákon, žalmy a misál. Metoděj přeložil životopisy církevních otců a nechal přeložit zbytek bible.

Po několikaletém působení na Velké Moravě odjeli bratři do Říma (asi r. 867). Papež při této návštěvě vysvětil Metoděje na kněze. Bratři docílili příslibu papeže Hadriána II., že slovanská řeč bude uznána za další liturgický jazyk (tehdy byly v západní církvi jako liturgické jazyky uznávány pouze řečtina a latina). Před návratem na Velkou Moravu však Konstantin onemocněl a 14. února 869 zemřel.

Metoděj byl vzápětí jmenován arcibiskupem Panonie (část Maďarska, Velká Morava a část Rakouska) se sídlem na Velehradě. Metodějovou smrtí 6. dubna 885 končí i období slovanské liturgie na Velké Moravě. Jeho žáci museli opustit Velkou Moravu a uchýlili se do Bulharska a Chorvatska, staroslověnský jazyk (v upravené podobě) dosud žije v pravoslavné liturgii slovanských zemí.

Úcta k sv. Cyrilu a Metoději se rychle šířila z jihovýchodní Evropy postupně do celé církve. Papež Jan Pavel II. je v r. 1980 prohlásil za spolupatrony Evropy.

Příchod věrozvěstů na Moravu může být vnímán jako jeden z nejdůležitějších historických momentů českých dějin. Zanechali zásadní nejen kulturní, ale i hodnotový odkaz, který značně ovlivnil také morální vývoj společnosti na našem území.

Kultura, myšlení a právní vědomí nás Evropanů a těch částí světa, které Evropa v průběhu dějin ovlivnila, stojí na třech důležitých pilířích – římském právu, řecké filozofii a křesťanství. Sv. Cyril a Metoděj byli těmi, kteří svou prací a svým přínosem položili základy těchto pilířů na našem území.

Je-li sv. Cyril tvůrcem staroslověnské abecedy a překladatelem prvních knih, je Metoděj autorem prvního občanského zákoníku. Tehdy začala naše národní cesta k začlenění mezi vyspělé kulturní národy Evropy, i když to byla cesta dlouhá a klikatá.

z materiálů uspořádal P. Stanislav Tomšíček

Posvěť se jméno tvé

Z traktátu „O modlitbě Páně“ od svatého Cypriána, biskupa a mučedníka (Nn. 11-12: CSEL 3, 274-275) , z http://www.ebreviar.cz/default.htm

     Jak shovívavý je k nám Pán a jak velikou nám prokazuje laskavost a dobrotu, když chce, abychom se před Boží tváří modlili tak, že svého Pána oslovujeme: Otče! a sami se nazýváme Božími syny, tak jako je Božím Synem Kristus! Nikdo z nás by se neodvážil užívat v modlitbě takového oslovení, kdyby nám on sám nedovolil se tak modlit. Proto máme mít na paměti a uvědomovat si, milovaní bratři, že když Boha nazýváme svým Otcem, máme se jako Boží děti také chovat, aby stejně jako my máme radost, že Bůh je naším Otcem, měl také radost on z nás.
     Žijme tak, abychom byli jako Boží chrámy a aby bylo opravdu vidět, že v nás přebývá Bůh. Ať se naše jednání nezpronevěřuje Duchu: když už jsme začali být duchovní a Boží, máme také podle Ducha a božsky myslet a jednat. Vždyť přece sám Pán Bůh řekl: Ty, kdo mě ctí, poctím, ale ti, kdo mnou pohrdají, budou zlehčeni. A také svatý apoštol napsal ve svém listě: Už nepatříte sami sobě: Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem.
     Potom říkáme: Posvěť se jméno tvé! Tím nepřejeme Bohu, aby ho posvěcovaly naše modlitby, ale vyprošujeme si od něho, aby bylo jeho jméno posvěcováno v nás. Vždyť od koho by mohl být Bůh posvěcován, když jen on posvěcuje? Ale protože sám řekl: Buďte svatí, neboť já jsem svatý, prosíme ho a modlíme se, abychom vytrvali v tom, čím jsme začali být, když jsme byli posvěceni křtem. A prosíme o to každý den. Každodenně se totiž potřebujeme posvěcovat; protože každodenně klesáme, neustálým posvěcováním se musíme očišťovat od svých hříchů.
     A jaké je to posvěcování, kterého se nám dostává z Boží dobroty, to hlásá apoštol, když říká: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zhýralci, ani lidé zvrácení, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou mít v Božím království účast. A takoví bývali někteří z vás. Ale dali jste se obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha. Říká, že jsme byli posvěceni ve jménu Pána Ježíše Krista a v Duchu našeho Boha. Modlíme se, aby v nás toto posvěcení zůstalo, a protože náš Pán a soudce toho, kterého uzdravil a kterému daroval život, varuje, aby už nehřešil a nepotkalo ho něco horšího, neustále v modlitbě prosíme a dnem i nocí žádáme, aby v nás sám Bůh chránil a uchovával posvěcení a nový život, které dostáváme z jeho milosti.

 

 

Živá voda Ducha svatého

Z »Katechezí« svatého Cyrila Jeruzalémského, biskupa (Cat. 16, De Spiritu Sancto 1, 11-12.16: PG 33, 931-935), z http://www.ebreviar.cz/default.htm

     Voda, kterou mu já dám, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného. Nový druh vody, která je živá a tryská. Tryská na ty, kdo jsou toho hodni. Proč však vyjádřil milost Ducha přirovnáním k vodě? To proto, že na vodě všechno záleží, že z ní žijí rostliny i živočichové, že jako déšť sestupuje z nebe, že prší stále stejně a stále stejná, a přece má rozmanité účinky: jinak působí na palmu a jinak na révu; a ve všem je vším. Je to stále stejná voda a neexistuje žádná jiná; déšť se přece sám nemění a nepadá pokaždé jiný. Přece však tím, že se přizpůsobuje složení přijímajícího prostředí, působí všude právě to, co je potřebné a náležité.
     A stejně je tomu také u Ducha svatého. Ačkoli je jeden, stále stejný a nedělitelný, přiděluje každému milost, jak sám chce. A jako na vyschlém stromě, když dostane vodu, vyrazí výhonky, tak i hříšná duše, obdařená v pokání darem Ducha svatého, přináší ovoce spravedlnosti. Je to vždycky jeden a týž Duch svatý, přece však na Boží pokyn a v Kristově jménu působí nejrůznější mocné činy.
     Tak u jednoho člověka užívá daru řeči k moudrým výrokům, u jiného osvěcuje mysl darem prorockým; jednomu uděluje moc zahánět zlé duchy, jinému dává umění vykládat Písmo. U jednoho posiluje mírnost, jiného učí všemu stran milosrdenství; jednoho učí se postit a snášet cvičení asketického života, jiného pohrdat veškerou tělesností a dalšího si připravuje k mučednictví. V každém působí sice jinak, ale sám v sobě je vždycky jeden a týž, jak je psáno: Projevy Ducha jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
     Přistupuje k nám tiše a mírně, cítíme jeho sladkost a vůni; jeho jho je velmi lehké. Jeho příchod předcházejí záblesky paprsků světla a poznání. Přichází skutečně jako pravý ochránce; přichází přece zachránit a uzdravit, poučit a napomenout, povzbudit a potěšit, dát duši světlo, nejprve duši toho, kdo jej přijímá, a pak jeho působením i duši jiných.
     Když byl někdo dříve ve tmě a náhle spatří slunce, má rázem oči plné světla a jasně vidí, co dříve neviděl; podobně je na tom ten, komu se z milosti Boží dostalo daru Ducha svatého; duše se mu naplní světlem, a povznesen nad lidské možnosti vidí, co dříve neznal.

 

Z komentáře svatého Cyrila Alexandrijského, biskupa, k Janovu evangeliu

(Lib. 10, 2: PG 74, 331-334)

 

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti

     Když nám Pán chtěl ukázat, že se máme pevně přimknout k jeho lásce a že náš užitek plynoucí ze spojení s ním je veliký, nazývá sebe sama vinným kmenem, a ty, kdo jsou s ním spojeni, kdo jsou do něho jakoby vštípení a vrostlí, přirovnává k ratolestem. To jsou ti, kdo už mají podíl na jeho přirozenosti, protože mají svatého Ducha; neboť Kristův svatý Duch je tím, co nás s ním spojuje.
     Když se lidé spojují s Kristem jako ratolesti s vinným kmenem, je jejich spojení dílem svobodného rozhodnutí; z jeho strany je spojení s námi dílem trvalé lásky. Nás vedl dobrý úmysl, abychom se cestou víry přiblížili ke Kristu a on nás poctil tím, že jsme se stali Božími dětmi. Vždyť podle svatého Pavla každý, kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch.
     Na jiném místě je Kristus nazván v prorockém slově základem a základním kamenem. Na něm se z nás totiž staví jako z živých a duchovních kamenů ve svatém Duchu příbytek Boží, abychom byli svatým kněžstvem. A dům Boží z nás nemůže být vybudován nijak jinak, než když naším základním kamenem bude Kristus; zde se Kristus zase v témže smyslu nazývá vinným kmenem, z něhož se rodí ratolesti a on je živí.
     Z něho a v něm jsme totiž byli znovuzrozeni v Duchu svatém, abychom přinášeli ovoce života, a to nikoli onoho starého a zvetšelého, nýbrž života, který je nový a plný lásky k němu. Uchovává nás v bytí, jestliže jsme do něho přímo vštípeni, jestliže se jakoby k němu přirostlí držíme svatého učení, které nám bylo předáno, jestliže se snažíme si zachovat dar vznešeného původu, to znamená jestliže v žádném případě nepřipustíme, abychom sebeméně zarmoutili Ducha, jenž v nás přebývá, vždyť přece víme, že skrze něho v nás přebývá Bůh.
     Jakým způsobem jsme my v Kristu a on v nás, to nám ukazuje sám moudrý Jan, když říká: Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha.
     Jako totiž kmen révy zprostředkovává a rozděluje ratolestem svou vlastní přirozenost, tak dává jednorozené Boží Slovo svatým jistou příbuznost s přirozeností Boha a Otce i s přirozeností vlastní, když obdarovává Duchem zejména ty, kdo jsou s ním spojeni vírou a dokonalou svatostí. Ty pak živí, aby rostli k zbožnosti, a vždycky jim dává poznat, co je ctnost a dobro.

převzato z http://www.ebreviar.cz/default.htm

 

Ze starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu

 

Sestoupení Páně do pekel  (PG 43, 439.451.462-463)

 

     Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zděsila a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali. Vtělený Bůh zemřel a otřásl říší mrtvých.
     Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou, jako Bůh i Evin syn.
     Pán k nim vešel vyzbrojen vítězným křížem. Jakmile ho praotec Adam uviděl, v úžasu se bil v prsa a na všechny volal: »Můj Pán ať je se všemi!« A Kristus Adamovi odpovídá: »I s tebou.« Chápe ho za ruku a burcuje ho slovy:
»Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.
     Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem; pro tebe a pro ty, kteří se mají z tebe narodit nyní říkám a s veškerou mocí poroučím těm, kdo byli v poutech: Vyjděte ven. A těm, kdo byli v temnotě: Mějte světlo. A spícím: Vstaňte.
     Přikazuji ti: Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli. Vstaň, dílo mých rukou, vstaň můj obraze učiněný k mé podobě. Vstaň a vyjděme odtud. Neboť tys ve mně a já v tobě, jsme přece jedna nedílná osoba.
     Pro tebe jsem se stal já, tvůj Bůh, tvým synem. Pro tebe jsem já, Pán, přijal tvou podobu služebníka. Pro tebe jsem já, který jsem na nebi, přišel na zem a do podsvětí. Pro tebe, člověče, jsem byl jako člověk, bez pomoci, odložený mezi mrtvé. Pro tebe, který jsi vyšel ze zahrady, jsem byl ze zahrady vydán Židům a v zahradě ukřižován.
     Pohleď na můj poplivaný obličej, to jsem snesl pro tebe, abych v tobě obnovil dřívější dech. Pohleď na mé zpolíčkované tváře; to jsem snesl, abych tvou porušenou podobu obnovil opět k svému obrazu.
     Pohleď na má zbičovaná záda; to jsem snesl, abych odstranil břemeno hříchů tížící tvá ramena. Pohleď na mé ruce šťastně přibité ke kmeni kříže; to pro tebe, jenžs kdysi nešťastně vztáhl svou ruku ke kmeni v ráji.
     Usnul jsem na kříži a kopí proklálo můj bok. To pro tebe, který jsi usnul v ráji a nechal vyvést ze svého boku Evu. Můj bok vyléčil ránu ve tvém boku. Můj spánek tě vyvede ze spánku podsvětí. Mé kopí zadrželo kopí namířené proti tobě.
     Vstaň, vyjděme odtud! Nepřítel tě vyvedl z rajské země; já už tě neusadím do ráje, ale na nebeský trůn. On tě zahnal od stromu života, který byl předobrazem; avšak já jsem sám život, a hle, jsem s tebou spojen. Určil jsem cheruby, aby tě opatrovali jako služebníci a přikazuji jim, aby tě měli v takové úctě, jaká přináleží Bohu.
     Trůn s cheruby je uchystán, nosiči jsou pohotově a připraveni, svatební komnata je vystrojena a jídla přichystána. Věčné stánky a příbytky jsou vyzdobeny, poklady věčných statků otevřeny a nebeské království je připraveno už od věků.

 

http://www.ebreviar.cz/default.htm

 

Dvojí přikázání lásky

Z výkladu svatého Augustina, biskupa, na Janovo evangelium 

     Přichází sám láskyplný Pán, učitel lásky, aby rychle uskutečnil své slovo na zemi, jak to o něm bylo předpověděno. Ukazuje, že Zákon a Proroci spočívají na dvou přikázáních lásky.
     Uvažujte, bratři, se mnou, která jsou ta dvě přikázání. Musí vám totiž být dobře známá a ne, abyste si na ně vzpomínali jen tehdy, když vám je připomínáme. Nesmějí být nikdy vymazána z vašich srdcí. Mějte vždy a všude na paměti, že musíme milovat Boha a bližního: Boha celým srdcem, celou duší a celou myslí; a bližního jako sebe.
     Na toto je třeba stále myslet, uvažovat o tom, pamatovat si to, konat to a zachovávat. V pořadí přikázání je láska k Bohu na prvém místě, ale v pořadí našeho jednání je na prvém místě láska k bližnímu. Neboť ten, který ti v těch dvou přikázáních nařídil lásku, nedoporučil tvé lásce napřed bližního a potom Boha, nýbrž napřed Boha a pak teprve bližního.
     Ty však Boha dosud ještě nevidíš, ale láskou k bližnímu dosahuješ toho, abys ho viděl. Láskou k bližnímu si očišťuješ oko, aby mohlo vidět Boha. Jestliže nemiluješ bratra, kterého vidíš, jak můžeš milovat Boha, kterého nevidíš, říká jasně Jan.
     Nuže, říká se ti: Miluj Boha. Namítneš-li mi: Ukaž mi toho, koho mám milovat, co jiného ti na to odpovím než to, co řekl sám Jan: Boha nikdy nikdo neviděl? Aby ses však nedomníval, že je pro tebe úplně nemožné vidět Boha, říká: Bůh je láska; a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu. Miluj tedy bližního a uvažuj v srdci, odkud se ta láska k bližnímu vzala. A tehdy spatříš Boha, jak jen je to možné.
     Začni tedy milovat bližního. Lámej svůj chléb hladovému, přijímej do svého domu nuzného, který je bez přístřeší, vidíš-li nahého, oblékni ho a nepohrdej vlastními příbuznými.
     Čeho tím dosáhneš, když to budeš dělat? Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora. Tvým světlem je tvůj Bůh, je tvou jitřenkou, protože on ti zazáří po noci světa; on totiž nevychází ani nezapadá, protože trvá neustále.
     Tím, že miluješ bližního a že se o něj staráš, konáš pouť. A kam putuješ, ne-li k Pánu Bohu, k tomu, kterého máme milovat celým srdcem, celou duší a celou myslí? K Pánu jsme sice ještě dosud nedošli, ale máme vedle sebe bližního. Snášej tedy toho, s kým jdeš, abys došel k tomu, se kterým toužíš trvale zůstávat.

 

Z „Uvedení do zbožného života“ od svatého Františka Saleského


Různé způsoby zbožnosti (Pars 1, cap. 3)

     Při stvoření nařídil Bůh rostlinám, aby nesly plody, každá „podle svého druhu“. A tak přikazuje Bůh také křesťanům, živým rostlinám své církve, aby přinášeli plody zbožnosti, každý podle svých vlastností, stavu a povolání.
     Jinak má pěstovat zbožnost šlechtic než řemeslník, jinak sluha než kníže, jinak vdova, neprovdaná dívka nebo žena, žijící v manželství. A nejen to; je třeba i vykonávání zbožnosti přizpůsobit schopnostem, činnosti a úkolům každého zvlášť.
     Řekni mi, Filoteo, bylo by vhodné, aby biskup vyhledával samotu jako kartuziáni? A manželé aby se nestarali o majetek o nic víc než kapucíni; řemeslník aby zůstával celé dny v kostele jako řeholník, a naopak řeholník byl stále zaneprázdněn všemožnými věcmi ve prospěch bližního jako biskup? Nebyla by taková zbožnost směšná, vyšinutá a nesnesitelná?
     Přesto však velmi často dochází k takovému omylu a absurdnosti. Zcela neprávem, Filoteo, neboť je-li zbožnost pravá a upřímná, nic neničí, naopak zdokonaluje a dovršuje všechno; a jestliže někdy odporuje a brání nějakému řádnému povolání a stavu, je to nepochybně zbožnost falešná.
     Včela sbírá svůj med z květů a přitom je nepoškodí a neničí, zanechá je neporušené, čisté a svěží, jak je nalezla. A pravá zbožnost působí ještě lépe, neboť nejen že žádné povolání nebo činnost neporuší, ale naopak dodává jim větší hloubku a krásu.
     Jako drahokam, hozený do medu, nabývá většího lesku, každý podle své barvy, tak se stává člověk příjemnějším a dokonalejším ve svém povolání, je-li spojeno se zbožností: péče o rodinu je skrze ni více prostoupená pokojem, láska mezi manžely je opravdovější, služba představenému věrnější a jakékoli povolání se vykonává s větší ochotou a lépe.
     Je omylem a přímo bludem chtít zbožný život vyloučit z družiny vojáků, z dílny řemeslníků, ze dvora knížat, z domácnosti manželů. Je pravda, Filoteo, že v těchto povoláních nelze pěstovat zbožnost čistě kontemplativní, mnišskou a řeholní; ale kromě těchto tří druhů zbožnosti je ještě mnoho jiných, vhodných zdokonalovat ty, kdo žijí ve stavech světských.
     Ať jsme tedy kdekoli, můžeme a máme usilovat o dokonalý život.